Proč si leta páně 2024, kdy máme všichni k dispozici technologocky mnohem pokročilejší způsoby digitální komunikace, zakládám blog? Myslim si, že mám, co říct? Myslim si, že jsou věci, které když neřeknu já, neřekne je nikdo jiný?

Nemyslim. Jakž takž chytrých středolevicově orientovaných bělochů, co potřebujou do světa vykřičet své názory a postoje, jsou miliony. Jsou ale lidi, kteří se mi v různých stádiích opilosti svěřili, že je moje v různých stádiích opilosti psané chytristiky docela baví číst. A já je nechci přestat psát. Jen už je nechci psát primárně na facebook.

Facebook je zrůda. Můžete si přečíst nebo poslechnout jinde seznamy jejich prohřešků od prodeje našich osobních dat přes zcela záměrné masové ničení psychického zdraví mladých po spoluúčast na genocidách. Já budu psát jen o sobě.

Poprvé jsem facebook opustil před pár lety. Bylo to v době, kdy ještě existovalo něco jako organický dosah a četly mě stovky lidí. Stovky lidí mě ale četly jenom kvůli tomu, že jsem produkoval přesně to, co facebook chce: politicky vyhraněné, agresivně napsané, nasírací věci. Přesně takové, které vyprovokují reakci a ideálně hádku v komentářích. Protože hádka v komentářích znamená, že všichni na tý síti strávíme víc času a chceme se na ní častěji vracet, abychom viděli, jak se hádka vyvine. Což samozřejmě znamená, že uvidíme víc reklam.

Algoritmus je srandovní věc. Jeho fungování je přísně střeženým obchodním tajemstvím. Zároveň ale všichni více méně víme, jak přesně funguje. To zpětný inženýrství tady fakt není žádná věda. Napíšete, že fakt zbožňujete tuhle kapelu a přihodíte odkaz na YouTube, dvě reakce. Napíšete, že Marian Jurečka je fakin fašoun, 80 lajků, 2 sdílení a 40 komentářů.

Pokud tohle čtete na facebooku, tak jsem naposlal přímo odkaz na to, co chci říct. Vytvořil jsem screenshot kousku textu a link hodil do prvního komentáře. Protože fakt nebylo nijak těžký se domáknout, že algoritmus radikálně omezuje dosah linků a zároveň vyzdvihuje obrázky. Všichni jsme tak nějak pochopili, jak tahle pravidla nenápadně obejít. Všichni jsme se naučili publikovat ne to, co reálně chceme publikovat, ale to, co se líbí algoritmu.

Medium is the message, říkávají samožerský lidi jako já, když si chtějí zamachrovat, že vědí, kdo je McLuhan. Facebook jsem poprvý opustil v době, kdy mi skoro všichni lidi z mého okolí začali říkat, že se na facebooku prezentuju jako absolutní čurák. Že naživo mě snesou, ale na fb ne.

Stal jsem se člověkem, kterého fakt nemám rád. Měřil jsem svojí hodnotu jako člověka počtem lajků a komentářů, měřil jsem svojí hodnotu jako člověka KPÍčkem, který stanovila banda kalifornskejch inženýrů pracujících pro lidi, kterým jsem úplně u prdele já i vy, alfou a omegou je, jestli jste už dneska alespoň sedmkrát viděli reklamu na Magu. Měřil jsem svojí honotu jako člověka tím, jak dobře umím algoritmu dát přesně to, co si žádá. A s tím jsem mimochodem nikdy nepřestal. Se tady můžu tvářit jako hrozně vyvinutej člověk, co překročil svůj vlastní stín a stal se lepším, ale nejsem. Až tohle zveřejním, budu se vracet co 4 minuty pro info, kolik z vás tohle olajkovalo.

Neumím přestat bažit po pozornosti. Co umím, je zaplatit si hosting a nainstalovat WordPress. Publikovat na platformě, která je moje. Na platformě, kde mě najdou i lidi, kteří z velmi dobrých důvodů nechtějí být na facebooku. Na platformě, kam mě nemusí ze svého feedu následovat lidi, kteří na zbytečně dlouhý texty o ničem nemají náladu.

Tenhle blog se jmenuje “Zase online.” Není to myšlený tak, že bych se po dlouhý době na net vrátila. Fifi je online, protože Fifi vždycky byla online. Fifi neumí nebejt online. Od chvíle, kdy internet byla ta věc, na kterou se musí k tátovi do práce, přes doby, kdy se na internet připojujem jen večer a o víkendu maximálně na hodinu a nikdo v bytě kvůli tomu nemůže telefonovat, přes současnost až do nedalekého budoucna, kdy nám bude cerebrální implantát v náhodných intervalech rvát přímo do mozku reklamy na Surfshark. Je to vyjádření přesně toho povzdechu, kterej vy všichni cítíte, když se vám ve tři ráno cestou z hospody rozhodnu na facebooku v osmi odstavcích vysvětlit, jak ten svět skutečně funguje.

Achjo. Fifi je zase online.